Ceny energií nás trápí všechny. Velkým průmyslovým podnikům vláda hodlá nabídnout jen kompenzace podle Dočasného krizového rámce Evropské komise. To je pro většinu podnikatelů zatím k ničemu, rozdělování podpor bude zdlouhavé, komplikované, s rizikem nespravedlivého zamítnutí žádostí, anebo naopak zneužití. Navíc, francouzské a německé zkušenosti posledních dvou týdnů ukazují, že nakonec je o tento typ kompenzací relativně malý zájem.
Situace středních a velkých podniků však začíná být mimořádně kritická, kdy riziko jednotlivých bankrotů, ale hlavně dopadů na celou ekonomiku a společnost považuji za mnohem vyšší, než tomu bylo u covidu. Problém jsou jak likvidační ceny energií, tak také nejistota do budoucna. Podniky mají často nakoupené energie do konce tohoto roku, ale vůbec nevědí, co bude dále. Omezuje to rozhodování o všem – o lidech, surovinách, zásobách, nemluvě o investicích (navíc při dnešní ceně peněz v Česku). Hrozí nám tak nejen krátkodobá recese a možný nárůst nezaměstnanosti a zadluženosti při ještě větší inflaci, ale především dlouhodobá ztráta konkurenceschopnosti českého průmyslu jak na domácím trhu, tak při exportu. Nastal čas hledat alespoň nějaký horní limit cen elektřiny a plynu i pro velké podniky.
Vládní politici zatím tvrdí, že to není možné. Musí změnit názor. Námitky jsou sice vážné, ale neobstojí. První je tradiční, ideová – středopravá vláda nemůže stropovat tržní ceny. Ano, neměla by, ale pokud se spotové ceny pohybují tak nesmyslně vysoko při nízkých objemech obchodu, tak už to vlastně žádný trh není. Zadruhé, Česko prý nemůže jít proti zásadám evropského energetického trhu a naše případná „nesolidarita“ by se nám mohla vrátit v neochotě našich sousedů pomoci při možném nedostatku plynu a ropy v nadcházející zimě. To je vážnější argument, jednotný evropský trh s energiemi, dokud fungoval, byl pro nás velmi výhodný. Musíme proto efektivně vyjednávat, ale především poukázat na to, jak i největší evropské země pravidla Evropské komise obcházejí. A že když porušují, tak jejich podniky konkurenceschopnost neztratí, zatímco my při respektování daných pravidel ano.
Poslední poctivci?
Pár příkladů. Evropská komise sice nepřipouští přímé zastropování cen elektřiny a plynu pro velké podniky, ale umožňuje členským zemím zdanit výrobcům a obchodníkům zisky (výnosy), které pocházejí z prodeje silové elektřiny nad cenu 180 eur za megawatthodinu. Takto získané peníze mohou vlády použít ke kompenzaci, ale jen domácnostem a menším podnikům. Kompenzace pro velký průmysl by byla nedovolená veřejná podpora.
Jaká je ale realita? Francouzská EDF bude prodávat elektřinu vyrobenou v jaderných elektrárnách v rámci mechanismu ARENH za regulovanou cenu (49,50 eura/MWh), která se dále projeví ve snížených cenách pro všechny odběratele včetně velkých podniků. Německo znárodnilo obchodníka s plynem Uniper, který při státní dotaci má nakupovat drahý LNG plyn, ale prodávat za původní ruské ceny. Podobně Chorvatsko či Itálie. O co jiného než o nedovolenou veřejnou podporu velkých podniků jde (i když Francii a Německu se Komise chystá postup schválit)? Česko pak má právo postupovat podobně a nebát se ukázat na pokrytectví mnoha, a to i velkých evropských zemí a reagovat na ztrátu důvěry českých podnikatelů vůči Evropské unii.
Jde také o širší politické souvislosti, když podnikatelé v průmyslu ztrácejí důvěru v alespoň elementární spravedlnost jak v Evropě, tak i na domácím trhu. Máme jedny z nejnižších nákladů na výrobu elektřiny (v prvním pololetí 2022 jen osm procent výroby elektřiny bylo z plynu), ale platíme jedny z nejvyšších koncových cen. Mnoho i středních podniků se obává bankrotu, na druhé straně vyvážíme více než 10 procent produkce, jsme významným tranzitním místem a výrobci energií mají nadstandardní zisky. I případný strop 180 eur/MWh dává stále ještě prostor k navýšení ziskovosti výrobců i obchodníků. Čistě tržní ceny ostatní průmyslníci prostě „nevydýchají“ nebo jen s velkými ztrátami. Politické důsledky si vláda musí uvědomit ostřeji než dosud.
O přesném mechanismu zastropování se musí jednat. Na jedné straně průmysl nesmí vyžadovat nemožné, veřejné finance jsou pod obrovským tlakem. Na druhé straně vláda musí mít odvahu. Pokud by byla připravena uplatnit strop 180 eur i na již uzavřené kontrakty (například formou průběžné zálohy na daň či odvod za budoucí období) a vybranými penězi kompenzovat odběratelům rozdíl vůči tržní ceně, šlo by o rozpočtově neutrální postup, když ne ihned, tak během tří let ano. Navíc, pokud by takto byly zdaněny i vývozy, mohlo by to znamenat dodatečný příjem státu 70–100 miliard Kč (podle skutečné tržní ceny).
Vím, že zatím je to hraběcí rada, ďábel je skryt v detailu, navíc regulace již uzavřených smluv vždy hrozí žalobami proti státu. Také vím, že každá cenová regulace otevře prostor pro černé pasažéry, tedy podniky, které by buď opravdu měly zbankrotovat, nebo naopak nemají na žádnou podporu nárok. Možná se nakonec přece jen vláda rozhodne spíše pro daň z mimořádných zisků. Hlavně si však musíme říct, že při chování zemí kolem nás se průmysl krátkodobě bez větší podpory než dosud neobejde. Úzce spolupracujme se zeměmi podobně postiženými energetickou krizí. A také se nebojme v Evropě efektivně ozvat.