Kdo jsem

Kuba, Pražské jaro a můj zájem o politiku a ekonomii

Narodil jsem se v roce 1953 v Praze na Vinohradech a měl jsem typickou socialistickou výchovu 50. a 60. let minulého století, s jedinou nestandardní výjimkou. Táta byl inženýr-metalurg a v roce 1967 byl vyslán pracovat na dva roky na castrovskou Kubu. S maminkou jsme jeli s ním a dva roky života v Karibiku byly pro dospívajícího kluka obrovským zážitkem. Naučil jsem se španělsky (po návratu domů jsem složil i státní zkoušku) a poslechem amerických stanic z Floridy jsem si hodně pomohl i při výuce angličtiny.

Na Kubě jsem však celé dva roky nežil. Na jaře 1968 mě rodiče poslali domů, musel jsem složit přijímací zkoušky na Gymnázium a v září jsem nastoupil do prvního ročníku. Na Kubu jsem se za rodiči vrátil až na počátku roku 1969 a tedy téměř celé Pražské jaro 68 jsem prožil jako patnáctiletý kluk sám doma, pouze pod dohledem dědečka, který bydlel za rohem. Byly to asi zásadní měsíce mého života, protože od té doby mám velký zájem jak o politiku, včetně té mezinárodní, tak o ekonomii.

Jak jsem se stal vysokoškolským pedagogem a objevil západní ekonomii

Maturoval jsem v roce 1972 a na Vysoké škole ekonomické v Praze jsem pět let studoval matematické metody v ekonomii. Na konci studia jsem dostal nabídku, abych nastoupil na katedře ekonometrie a tak jsem se po návratu z vojny v roce 1978 stal vysokoškolským učitelem. Tehdy jsem netušil, že sice budu v životě dělat mnoho dalších věcí, avšak působení na různých univerzitách mě bude provázet celý život.

Rok 1978 však pro mě znamenal mnohem více. Vedle asistenta na katedře ekonometrie jsem začal aspirantské studium (úspěšně jsem ho ukončil v roce 1983), což mě přivedlo k vědecké práci a později i ke spolupráci s kolegy, se kterými jsem nakonec skončil v politice. Navíc, již před vojnou jsem dostal přes katedru ekonometrie možnost ucházet se o stipendium belgického (vlámského) ministerstva školství k ročnímu studiu MBA na Katolické univerzitě v Lovani, kam jsem na rok odjel počátkem října 1978.

V Lovani jsem strávil nádherný rok, MBA jsem nedokončil (nakonec mi neprodloužili výjezdní doložku na více než jeden rok), ale mělo to pro mě jeden zásadní význam – během roku jsem se naučil standardní západní ekonomii, která se v normalizované ČSSR 70. let minulého století neučila. Měl jsem pocit, že za jeden rok jsem dohnal to, co jsem za pět let výuky na VŠE promeškal.

Studium v Belgii mi otevřelo oči

Přijetí do aspirantského studia a hlavně povolení ke studiu v Belgii mě však postavilo před „faustovskou“ volbu, neboť mi bylo současně nabídnuto vstoupit do KSČ a věděl jsem, že když nepřijmu, obzvláště to druhé nebude. Doma jsem žil v levicově orientované rodině (i když moji rodiče členy strany nikdy nebyli) a dlouho jsem neváhal. Není se čím chlubit, ale obzvláště s odstupem let jsem se za to přestal stydět. Tu šanci, kterou mi studium v Belgii dalo, jsem využil a mám pocit, že nejen pro sebe osobně, ale že jsem něco z toho věnoval i veřejným funkcím.

Po návratu jsem jednak začal učit, ale hlavně mě studium v Leuvenu změnilo i politicky. Najednou jsem si uvědomil zaostalost a beznaděj centrálně plánované ekonomiky podle sovětského vzoru. Současně jsem v Belgii prožil nástup Margaret Thatcherové k politické moci a viděl a slyšel diskuze o návratu ke skutečně tržní ekonomice, poprvé slyšel slovo privatizace a naučil se chápat význam volného celosvětového obchodu a volného pohybu kapitálu. To mě po návratu domů přivedlo ke spolupráci s českými ekonomy, kteří po normalizačních čistkách buď nemohli ve svém oboru pracovat vůbec nebo na vedlejších pozicích.

Prognostický ústav a moje cesta do první nekomunistické české vlády

V té době jsem poznal Václava Klause, Karla Dybu či Tomáše Ježka. Stál jsem u zrodu později proslavených neortodoxních klausovských seminářů ve Státní bance československé. Začal jsem s nimi publikovat vědecké práce, kde já jsem většinou přispíval statistickými čísly a matematickými modely. Nakonec mě to tak zaujalo, že jsem v roce 1983 z katedry na VŠE odešel, zůstal učit jen externě, a nastoupil do Ekonomického ústavu Československé akademie věd. V roce 1984, když Valtr Komárek zakládal Prognostický ústav, jsem patřil mezi jeho prvních devět zaměstnanců.

U Valtra Komárka však nešlo o teorii a matematické modely, ale o reálnou ekonomiku a reformy. Nejprve jen velmi mírné, poplatné komunistickému režimu, ale později stále odvážnější.

Prognostický ústav se stal místem, kde se připravovali ekonomové pro první vlády po politických změnách, aniž jsme to v té době samozřejmě tušili. Bylo však logické, že si nás při sestavování první nekomunistické vlády v prosinci 1989 Václav Havel vybral a já jsem se v té vládě stal jejím místopředsedou a předsedou Státní plánovací komise.

Osm let ve vládě jako vůdčí osobnost české ekonomické transformace

Ve vládě jsem zůstal téměř osm let. Do léta roku 1992 jako československý ministr hospodářství, potom ještě dalších pět let jako český ministr průmyslu a obchodu. O té době se toho již napsalo a řeklo mnoho, já na ni však bez ohledu na obrovské množství práce a těžkých chvil budu vždy vzpomínat rád.

Mnoho lidí se zpětně dívá na 90. léta kriticky, já sice mnoho omylů a přešlapů neomlouvám, ale jsem přesvědčen, že jsme odvedli dobrou práci a že jsme položili kvalitní základ pro další vývoj české ekonomiky a celé společnosti.

Spolupráce s Goldman Sachs, ABB nebo Rolls Royce

V létě 1997 jsem z vlády odešel, založil si poradenskou kancelář a pracuji pro velké mezinárodní společnosti.

Dodnes jsem poradcem investiční banky Goldman Sachs, více jak deset let jsem pracoval pro švédsko-švýcarskou společnost ABB, několik let jsem také pracoval pro britský Rolls Royce.

Klienty jsem měl či mám v Indii, ve Francii a v dalších zemích. Po zkušenostech z vědeckého života v Akademii věd a po vládních letech to bylo opět něco nového, kdy jsem se musel naučit manažerský, podnikatelský pohled na svět. Především u Goldman Sachs to opět bylo mnoho práce, ale zkušenosti k nezaplacení.

Rozvoj univerzitního vzdělávání v ČR a USA, mé členství v Národní ekonomické radě vlády a důležitých mezinárodních institucích

V roce 1999 jsem znovu začal učit, tentokráte na Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd Karlovy univerzity. Kurz vedu stále a za uplynulých dvacet let jím prošlo mnoho studentů, kteří jsou dnes na mnoha místech světa v zajímavých funkcích.

Přes deset let jsem působil na Illinois Institute of Technology v Chicagu jako člen mezinárodního dohlížecího výboru (u nás takový výbor univerzity neznají), dodnes jsem také člen Správních rad ČVUT v Praze a VUT v Brně.

Od roku 1998 dodnes jsem členem mezinárodního think-tanku jménem Trilaterální komise, šest let jsem byl viceprezidentem její Evropské skupiny. V letech 2009-2012 jsem působil v evropské poradenské skupině výkonného ředitele Mezinárodního měnového fondu ve Washingtonu.

V letech 2009 – 2013 jsem byl členem Národní ekonomické rady vlády (NERV) a po jejím obnovení v roce 2020 jsem jejím členem opět.

Kandidatura na prezidenta České republiky

Po zavedení přímé volby prezidenta České republiky jsem si řekl, proč bych to nezkusil i já.

Nevyšlo to, neuznali mi dostatečný počet sebraných podpisů občanů, nutných pro přijetí mé kandidatury, byť dodnes si myslím, že neprávem.

Nicméně, i to byla obrovská zkušenost a dobrá lekce. Během několika měsíců jsem při kampani opět objel celou naší zemi a poznal názory a nálady lidí, i když to nebylo pro mě vždy příjemné.

Od roku 2014 stojím v čele Hospodářské komory ČR a od roku 2019 jsem náměstkem prezidenta Eurochambres

Na počátku roku 2014 mě oslovila skupina členů Hospodářské komory České republiky (HK ČR), kteří nebyli spokojeni se stávajícím vedením, abych kandidoval na funkci prezidenta komory.

Poslechl jsem je a v květnu 2014 jsem byl skutečně do čela HK ČR zvolen, v roce 2017 znovu a prezidentem HK ČR jsem dodnes. Je to zajímavá práce, sice neplacená (a tedy pracuji dále i pro své klienty), ale dělám to rád. Prezident Hospodářské komory je blízko rozhodování o hospodářské politice, podílí se na sociálním dialogu a je silným reprezentantem českých podnikatelů, jak velkých, středních i těch malých.

V roce 2019 jsem se také stal jedním z náměstků prezidenta Eurochambres, evropského sdružení hospodářských komor v Bruselu.

Hovořím pěti jazyky a celý život mám rád hudbu a sportuji

Byl jsem dvakrát ženatý a jsem dvakrát rozvedený, což asi není ta nejlepší vizitka. Z prvního manželství mám syna Štěpána a dceru Markétu a mám také již dospívajícího vnuka Štěpána juniora.

Celý život jsem rád amatérsky sportoval, dodnes lyžuji, jezdím na kole a hraji golf, před několika lety jsem ještě dokázal uběhnout pražský maraton.

Hrával jsem na klavír a kytaru, dokonce za studentských let i v pár značně amatérských kapelách. Láska k hudbě mi zůstala dodnes, rád chodím na koncerty vážné hudby a nedávno jsme s mojí dnešní partnerkou Lucií sponzorovali festival Dvořákova Praha.

Zajímám se hodně o historii 20. století a také mám rád cizí jazyky, domluvím se anglicky, rusky, španělsky, francouzsky a německy.

Fotostřípky z mého života

Britská královna Alžběta II.

S dřívějším premiérem a dnešním prezidentem České republiky, kolegou ekonomem, Milošem Zemanem